úvodní strana › Japonské zemětřesení - 11. březen 2011

Japonské zemětřesení - 11. březen 2011

14. březen 2012 v 14:20 | Luboš Pokorný | koment: ( 1 ) | přečteno: 1589 | známka: 1
Je to právě rok, co Japonsko zažilo velké zemětřesení, tsunami a poškození atomové elektrárny, které nás všechny nastartovali se zamyslet nad naší bezpečností. Momentálně se nacházím na stejném místě, kde jsem loni začal prožívat tuto japonskou tragedii. Zítra je to právě rok a tak jsem se rozhodl přepsat poznámky o svých pocitech pro Vás, abychom si všichni připomněli, co jsme v těchto dnech prožívali, i když každý jinak.

Pátek:  11. března 2011 – Mezi 14.00 a 15.00 hodinou jsem seděl na pokoji u počítače a kontroloval e-maily. Chvilku se to začalo houpat a říkám si: Hm, houpe se to jako loni. Byl jsem zrovna ve vaně. Zvláštní pocit, kdy nevíte, zda opustit vanu či počkat. Za malý okamžik to ale přestalo. Tak konec. Říkám si: No, nic moc. Za chvíli znova. Ale najednou se to začalo stupňovat a moje jistota se zmenšovala. Říkám si, to je ještě dobrý, ale zemětřesení zesilovalo a já se začal cítit jako na vlnách. Současně pozoruji, jak zem, nábytek, stěny mění polohy a vše jsem viděl, jako když začnete blouznit a vidíte, jak nehmotné věci se začnou pohybovat a vlnit.


Dívám se, jak je to pro mě zajímavé, ale zároveň si říkám, začíná to být špatné. Stále mě uklidňuje informace, že pokud to neskáče a jen se to houpe, tak je to ještě dobrý. Ale jak to zesiluje, beru mobil do ruky a externí harddisk a běžím ven před budovu. Japonci už všichni postávali na ulici před svými domy a čekají, co bude. Najednou se to uklidnilo, tak se vracím na pokoj. Během pěti minut znova. Ale tentokrát silnější. Beru do ruky mobil (to abych mohl zavolat domů), externí disk, a teď i peníze a mikinu. Nábytek se třásl, věci padaly na zem a vše se houpalo jako na vlnách. A běžím ven, kde po celou dobu postávali Japonci před svými domy. Pak už se to po celý den každou chvíli vlnilo. Zajímavé bylo to, že když to pokračovalo druhý den ráno a další den, pocit byl, jakoby něco ustupovalo, anebo teprve přijde něco většího. Prostě něco, co není ukončené.

K večeru jedu autem na trénink do Noda-shi. Když jsem stál na červené, zem se znova začala vlnit a všechna auta se houpala ze strany na stranu. Co teď? Říkám si. Mám vystoupit? Nebo počkat? Dívám se kolem a vidím, jak Japonci v klidu chodí po chodníku, jako by to bylo normální. Tak zůstávám. Oni určitě vědí, co bude. Je to pro ně přece běžně známá zkušenost, říkám si. Pokračuju v jízdě a nejdříve zajíždím k obchodu, kde mají levnější kvalitní vína. Ale jak vidím, je všechno zavřené. Restaurace i obchody. Zaměstnanci postávají a čekají na další instrukce.

Jedu dál k Matsumoto sanovi. Mám domluvenou schůzku. Ale cestou k Noda-shi, se začíná dělat kolona. Je to směr k nádraží. Říkám si, plní se to u závor a druhá strana je volná. Snažím se projet úzkými uličkami, některé byli tak úzké, že jsem neměl jistotu, zda se tam vůbec vejdu s autem. Dostal jsem se k Matsumoto sanovi. Ukazoval mi fotografie, jak mu popadali tašky ze střechy. Pak volal na pojišťovnu, aby nahlásil škody.  Během návštěvy se to znova začalo houpat. Matsumoto san v klidu sedí a tak se nevzrušuju. Po návštěvě pokračuji cestou na trénink. Ale ulice byla stále ucpaná auty. Tak jsem to vzal znova úzkými uličkami, abych se dostal alespoň k restauraci Sayzeria, kde je velké parkoviště.

Když jsem zaparkoval, měl jsem ještě čas a tak jsem chtěl zajít na jídlo. Ale bylo mi sděleno, že nevaří a lze koupit jen pití. Tak jsem dal kávu a šel si něco koupit do Lawsonu, kde stále prodávali. Při cestě na trénink (do Hombu Dojo) vidím, proč ta kolona aut?  Vlaky nejezdí a závory jsou dole. A přitom na druhé straně je volno. Hergot!, říkám si. Kde jsou teď všichni ti policajti, a všichni ti pomocníci a uniformovaní lidé, kteří jsou obvykle tady na každém rohu? Když zastavily všechny vlaky a je vše vypnuté, tak by stačil jeden, co zvedne závory a policie by řídila dopravu. Najednou teď, když jsou potřeba, nikdo nikde. A pokud je už vše jen řízené počítačem, tak kde je pak logika?

Docházím do Hombu Dojo. Tam je jen pár studentů z Německa, asi tři Japonci a dva z Austrálie. V Dojo je na zemi pár obrazů a destiček se jmény, anebo jsou různě nakřivo. Oltář je na zemi rozbitý. Společně uklízíme a dáváme věci do původního stavu. Pak večer v televizi vidím katastrofu, co se vlastně stalo. Tsunami spláchlo domy, auta a blíží se na USA. Rafinérie hoří včetně atomové elektrárny ve Fukushimě. Všichni se bojí, že bouchne. Píše se, že je to po 140 letech největší zemětřesení. A už je údajně 1400 lidí mrtvých. No, doufám, že vše bude ok. I se mnou.

Jinak musím říci, že pocitově se mi na té situaci něco líbí. Vzrušení a situace, kdy už neplatí úřední pravidla, ale realita, a já se musím chovat a reagovat přirozeně. V tom se cítím dobře. Hm, už se to zase houpe…

Neděle: Na tréninku bylo málo lidí. Japonci zůstali doma, a co jsem slyšel, tak přijelo 15 studentů a hned se vrátili domů ze strachu ze současné situace. Všichni ti, co právě přijeli, se hned vracejí zpět domů. Ti, kteří tady byli, mizeli. Byla cítit podrážděnost Japonců, že lidi utíkají. Ale oni tady musí zůstat sami. Je možné, že to jsou jen mé pocity.

Večer: Elektrárna znova vybouchla. Čeká se další zemětřesení a tsunami. – To je to, co celou dobu cítím.

Pondělí: V 11.05 bouchl prý reaktor. Obchody jsou prázdné. Ale neviděl jsem, že by byly plné lidí. Spíše je nedoplňují. Vlaky nejezdí a doprava nefunguje. Je to stav jako před válkou. Domů se mi nechce. Doma je vše zajištěné a tady můžu být prospěšný.

Úterý: Očekává se radioaktivní mrak. Snad vše bude v pořádku. Česká vláda poslala do Japonska dvě vojenská letadla pro Čechy.  Ale nikdo mě neinformoval. Přitom americká ambasáda kontaktovala všechny své občany a žádala je, aby se vrátili domů.  Naše letadlo ale přilétlo hlavně kvůli české filharmonii, která právě koncertovala v Japonsku, a pár úředníkům, ženám a dětem.

Čtvrtek: Dnes bude vypnutá elektrárna na čtyři hodiny. Zítra znova. To aby se šetřil proud a stačil na Japonsko. Dnes už bylo vidět, že se doplňují regály. Bylo více jídla a i voda se dala dopoledne koupit.

Teď jsem odjel na trénink Noguchi Senseie, ale nikdo tu není. Japonci jsou doma a cizinci odjeli. Sensei se mě ptá, proč jsi také neodjel? Říkám, já jsem přijel studovat. Jsem tady a situace pro mě není tak hrozná.

Zítra je trénink v Hombu Dojo. Měl být v Ayase (Tokio). V budokanu budou ubytovaní lidé, kteří kvůli tsunami přišli o své domovy.

Pátek: Dnes nás bylo na tréninku devatenáct. Dvanáct Japonců a 6 cizinců, kteří tady mají rodiny, a já. Po mnoha letech to byl trénink, jako byly ty, které jsem zažíval před dvaceti lety. Celkově to byl japonský trénink, žádné ohledy na cizince. My jsme byli spíše jen přítomní. Celkově to bylo náročný. Sóke se zaměřil na detaily a učil, jak učil Takamatsu Sensei jeho. Já jsem se cítil jako to největší nemehlo a trápil jsem se, že nerozumím myšlence techniky. Byl to pocit bezmocnosti. Ale zároveň jsem byl šťastný, že po letech znova zažívám tento trénink, a cítil jsem se jako tehdy, když jsem poprvé přijel do Japonska.
Soke mluvil k problému, že je třeba být připravený. To je to, proč tady zůstávám. Vím o problému a vím, že může být problém větší. Nepanikařím, jsem připravený.


Mé pocity na současnou situaci.

Lidé se mě ptají, proč se nevrátíš? Všichni cizinci odjeli. Doma se jen pár lidí zeptalo.
Ale opravdu! – Nikdo mě nežádal, abych se vrátil. Možná kdyby se vláda ozvala, začal bych o tom uvažovat. Ale neozvala. Když se vrátím domů, stejně nic nevyřeším. Děti jsou dospělé a v bezpečí. Ostatní z rodiny jsou dospělí a žijí si svůj život. Bujinkan v České Republice, studenti, je vše na úrovni, kdy už mě nepotřebují. Takže mě nic netáhne domů. Dále cítím, že pokud mě bude potřeba, tak tady budu prospěšný a ne když budu v bezpečí doma. Dále, přijel jsem do Japonska za něčím a někým, od koho chci studovat. To pro mě znamená, že teď tady sdílím tuto zem, její současný problém a se všemi, které tady znám. A cítím to i jako svoji podporu k nim, že jsem tady s nimi.

Moje čest mě tady drží. Kdybych odjel, cítil bych se jako krysa, jež první utíká. Musel bych se sám nad sebou stydět. Na otázku, a co kdyby to tady bouchlo? Odpovím, beru to tak, jak to je, a kdyby, nic s tím neudělám. Pro mě je důležité žít a zemřít se ctí.

Když bylo nejhůře, přišlo tsunami, bouchla elektrárna a nebylo jídlo, cítil jsem se vlastně dobře. Připomínalo mi to dobu na vojně a situace, kdy jsem věděl, že dělám něco nebezpečného, ale bylo to mé rozhodnutí. A v těchto situacích cítím sám sebe. Jsem to já. Realita a já. Ostatní věci nejsou důležité. Je to stav, kdy cítíte „Já“ a že žijete. A kdy se tvoří nová pravidla. Ne pravidla úředníků, ale pravidla reality. Proto jsem se cítil dobře a nebál se. Protože i kdyby, tak to budu já, kdo se rozhodl, a já, kdo to prožívá. A tady už nezáleží, jak dlouho žijete.

Tak dopsal jsem a jedu zpátky domů do Koshigayi. Je zima a mrznou mi nohy. Protože jedu na kole a mám letní boty, co teda vůbec nehřejí. Dojedu, dám si víno a kašlu na všechno. Tedy dnes! Zítra je další den a nové věci…
 

11. - 18. března 2011

Luboš

ˆ nahoru

Komentáře

Vaše jméno:
Komentář:  
    Opište číslíci: třitisícetřistatřicettři
 
[ 1 ] bejar * vloženo: 31.03. 2012 v 16:29 hod.

" sepr Lubosi,chvilku som to prezival s tebou, dekuji.Jaro"
© 2011 Luboš Pokorný * tvorba stránek Petr Peti